Život v Novém světě
Politický život severoamerických kolonií
V severoamerických končinách vznikaly anglické osady různými způsoby (viz zde): jako obchodní podniky akciových společností; pokusy náboženských sekt a společenství; či jako léna udělená anglickým králem. Některé kolonie se stali královskými později, některé byly hned z počátku královskými. I když žádná z kolonií nevznikla na rozkaz londýnské vlády, král a vláda si přesto udrželi určitá výsadní postavení. Znelíbil-li se jí některý vlastník, mohla převést kolonii pod královskou (státní) správu.
Nejdůležitějším úkolem držitele kolonie bylo to, aby nalákal do kolonie, co nejvíce lidí. Proto musel příchozím kolonistům poskytnout určitá práva a podíl na politickém životě kolonie a na její správě. Kolonisté si dovezli z Evropy určité politické tradice, a tak se stalo, že se ve všech koloniích ustálila univerzální podoba takového systému. Je ovšem pravdou, že v každé kolonii měli správní orgány různě velké pravomoci. Na vrcholu stál guvernér, který byl v samosprávných koloniích volen zákonodárným sborem a v královských nebo vlastnických koloniích byl guvernér jmenován králem či jiným vlastníkem. Guvernérovi kolonie pomáhala v práci rada, tedy jakási obdoba kabinetu. V samosprávných koloniích (Plymouth a dlouho Massachusetts) byla volená zákonodárným sborem a v královských a vlastnických byla jmenována buď králem nebo vlastníkem či guvernérem. Jelikož si kolonisté z Evropy dovezli tradici, že o daních a poplatcích musí rozhodovat volení zástupci lidu, vznikly, ač se král zmáhal proti tomu, jak mohl, nakonec ve všech koloniích zákonodárné sbory – sněmy, shromáždění, parlamenty.
Jakub II., který choval vřelé sympatie k francouzskému absolutismu, nechal novoanglické kolonie (Nová Anglie je území na severu Spojených států a jihu Kanady na východním pobřeží, takže vlastně severní severoamerické kolonie) sjednotit. Učinil tak z důvodu finančního, protože usoudil, že větší centralizace ušetří peníze. Takto vzniklí celek nazval Novoanglické dominium. Nechal rozpustit všechny zákonodárné sbory, propustil všechny guvernéry a zastavil činnost všem výkonným radám. Do čela dominia jmenoval královského guvernéra Edmunda Androse se svou výkonnou radou. Kolonisté mu nikdy neodpustili, že zavedl daně bez svolení volených zástupců (což byl hlavní argument pro vyhlášení nezávislosti), vystupování proti puritánům, donutil puritány, aby mu vydali jeden z bostonských kostelů pro anglikánskou církev, atd. Znepřátelil si tím puritány, ale i politiky, kteří puritánům nakloněni nebyly. Vše se vrátilo do pořádku až po Slavné revoluci, kdy král Vilém Oranžský, udělil koloniím zpátky svá práva.
Osadníci neměli právo volit do parlamentu v Londýně. Právo volit a být volen do zákonodárných sborů kolonií neměl každý. V některých koloniích bylo volební právo upraveno podle vlastnictví půdy. Každý, kdo vlastnil půdu, mohl volit do zákonodárného sboru. Takové praktiky se uplatňovali například ve Virginii. Půdu nebylo v koloniích složité získat: každý nový osadník, který si zaplatil cestu do Nového světa, dostal jistou výměru půdy. Ne každý však měl na to. Proto se chudina nechala najímat do služeb, jako nájemní sluhové. Ti se před cestou upsali, že po příjezdu se najmou a po určitou dobu budou sloužit. Nájemní sluhové nebyly plnoprávní občané (např. nemohli se ženit). Po takové době si mohli zařídit vlastní statek, na nějž obdrželi základní prostředky na údržbu a zařízení od kolonie. Pak se stal sluha svobodným plnoprávným občanem.
Volební právo v puritánských a puritány založených koloniích měli pouze příslušníci puritánské církve. Získat členství v puritánské církvi bylo velmi obtížné. V těchto koloniích se mohlo stát, že pán neměl volební právo, kdežto jeho nájemný sluha ano. To se nelíbilo velkostatkářům a ani vládě v Londýně. Tak od roku 1692 bylo zavedeno nové volební právo. Každý muž, který platil aspoň čtyřicet šilinků daně nebo vlastnil majetek za čtyřicet liber, mohl volit. Pro obyvatele kolonií měla velký význam místní samospráva.
Běžný život v severoamerických koloniích